Pohádkové Nice

Marťa

Paprsky letního slunce odrážející se v blankytném moři, šplouchání vln, malebné uličky s bílými okenicemi, které naplnila veselá hudba z některého z místních podniků, všude zní francouzština, omamná vůně květin mi společně s nasládlou chutí vína na okamžik zamotala hlavu. Teplý přístavní vánek mi čechrá vlasy, slunce dostává oranžový nádech a pomalu se blíží k zeleným vrcholkům hor, topícím se v oblacích, které se rozplynou, jakmile doplují nad pobřeží. Jak to vystihnout jedním slovem? První pohled na Nice je jako pohlazení. A každý další jako něžný polibek, který dychtivě očekáváte. Vítejte u Martinčina cestovatelského deníku.

No dobře, jestli nemáte rádi patos, radši to nečtěte. Však vás už Míša upozornila, že jsem víla vznášející se mimo reálný svět, která navíc ráda píše. To, co si z dovolené nejčastěji odnáším, nebývá konkrétní místo ani zážitek. Takže jestli hledáte stručný článek typu "10 tipů, co navštívit v Nice", radši jděte na TripAdvisor. 😊 Často ve mně zůstane spíš pocit nebo atmosféra, genius loci. Chcete, abych vám předala ten z Azurového pobřeží? No, i kdyby ne, tak já vám to stejně řeknu. 😉

Nebudu vás samozřejmě zatěžovat historickým výkladem, ale naprosto zásadní poznámka na úvod, kterou jsem dlouho netušila - Nice, nebo spíš Nizza - byla až do poslední čtvrtiny 19. století součástí Itálie. A ta esence francouzského a italského na vás dýchá téměř na každém kroku. Nice spojuje jak provensálský půvab s italskou živelností, tak azurové moře s Alpami, malebnost a roztomilost i luxus a okázalost. Dost na to, aby se vám v něm za každých okolností líbilo, ať už jste dobrodruh nebo tak trochu snob (já jsem fúzí obojího 😊).

Opravdovým srdcem Nice, které nejvíc dýchá francouzsko-italskou atmosférou, je Vieille Ville (Staré Město). Křivolaké úzké uličky, typické domky s bílými okenicemi, trhy, spousta malebných obchůdků. A co si budeme povídat - hlavně nespočet rozkošných kaváren a restaurací, které prostě musíte prozkoumat! Pokud se vám podaří bydlet poblíž, vyhráli jste jackpot! Na dosah je totiž úplně všechno, co k životu (v Nice) potřebujete. 

Další devízou města jsou nádherné výhledy na nicejský Andělský záliv. A výhledy já a mon chéri milujeme! Dokážeme tak dlouho stát na místě, užívat si panorama a jen se tak objímat, pusinkovat, užívat si vzájemného štěstí a říkat si láskyplná slova, že nás občas musí rozehnat policie, protože to vypadá, že se právě chystáme spáchat teroristický útok a loučíme se před ním (no, dobře, tohle se ve skutečnosti nestalo v Provence, ale na Vánoce ve Vatikánu, zato ale dvakrát! 😊). Ta pravá místa, kde takovou ultraromantiku praktikovat, jsou na vrcholu kopce Colline du Château, kde až do počátku 18. století stával hrad. Popravdě, nedivím se, protože kdybych byla šlechtičnou a mohla si vybrat jediné místo na světě, kde si postavit hrad, bylo by to tady!

No já vím, sladké už to bylo dost, ale jako třešničku na dort ještě přidám, že nahoře je nádherný vodopád, pod nějž máte po tom výšlapu chuť okamžitě skočit. No, a o kousek níž se skví Tour Bellanda - místo, kam se sbíhají snad všichni turisté, aby ulovili fotku. Ale když ten výhled je prostě tak krásný... že stojí za to si uzurpovat místo na římse, posadit se a chvíli se jen tak dívat na moře a na město. I když vpovzdálí na tak lukrativní flek čekají natěšení instagrameři. 😊 Takže kdybyste měli v Nice navštívit jen jedno místo, tak rozhodně tenhle kopeček.

K dovolené za mě patří bezpodmínečně také snídaně (nebo večerní víno) na balkonu nebo terase. Bylo to bolestivé, ale právě kvůli absenci balkonu jsem při výběru vyřadila některé opravdu pěkné byty. Ale nelituji! Byt naší drahé Roni byl spojením provensálského vintage šarmu s moderními vychytávkami (radši vám nebudu vyprávět, jak dlouho nám trvalo, než jsme se naučili používat sporák...). Ačkoliv snídaně pro mě za normálních okolností není žádný velký rituál, na dovolené je naprosto stěžejní, aby proběhla za slunečních paprsků a ideálně za zvuku šansonů Édith Piaf. A protože kdekterý polotovar z francouzského supermarketu je desetkrát lepší než ta nejdražší varianta v tom českém, nedá se šlápnout vedle ani s jídlem.

Ale povím vám ještě něco o krásných místech v Nice. Nejprve o těch světských. Samozřejmě naprostá pohádka je jedna z hlavních věcí, kvůli kterým lidé do Nice vůbec jezdí. Promenáda Angličanů - několikakilometrový bulvár (rozumějte široká ulice, ne pochybný plátek) podél pobřeží, a budu se opakovat, ale s průzračnou tyrkysovou vodou (už mi docházejí odstíny modré...) na dosah. Jisté kouzlo má i večer, kdy mi atmosférou připomíná pražskou náplavku. Protože Nice je stejně tak jako okouzlující a romantické také živelné a pulsující noční město plné vášně. Ale o tom už jsme mluvili - to je ta italská esence. 😊 A když už jsme u toho večera - představte si, že sedíte na místě, kde jen pár metrů od vás mořské vlny narážejí na skály na pobřeží, na nočním nebi svítí měsíc, moře šumí, na dohled září světlo majáku nicejského přístavu a vy popíjíte sklenku vína. No, nebudu vás napínat, ačkoliv nechci jmenovat žádné konkrétní podniky, tak Le Plongeoir je něco naprosto kouzelného - restaurace a lounge bar vybudovaný na skále, omývaný mořem. Pod tíhou výjimečnosti jsme si dali poprvé v životě pravé šampaňské a málem se samou láskou rozplynuli za zvuku šumícího moře (a šumícího sektu 😊).

A dva duchovní postřehy. Už jsem vám říkala, že mě zajímá hlavně duch nebo spíš duše místa. Protože jsem věřící, hledám často i spirituální prožitky. Jako většina turistů miluji sofistikovanou architekturu kostelů, hlavně gotických a barokních. Někdy v nich ale hledám i něco víc. Zdaleka ne každý kostel je totiž prodchnutý mystickou atmosférou něčeho výjimečného, energií, která vás přinutí se na okamžik posadit a přemítat - a to bez ohledu na to, jestli se považujete za nábožensky založené, často se mi to stávalo i v době velkého religionistického skepticismu, který trval většinu mého života. Některé kostely zkrátka dýchají duchovnem a "promodlenou" atmosférou a jiné jsou sice krásné, ale nic hlubšího z nich do duše nepromlouvá (jako třeba nicejský Notre Dame, který je sice působivý a architektonicky čistý, ale pro mě duchovně naprosto chladný - čímž nemyslím chlad starých staveb, ale jakousi spirituální bezzubost).

Ve středu Starého Města na Place Rossetti leží barokní katedrála Sainte Réparate, která je tím pravým kostelem se spirituálním kouzlem, ale tentokrát ne tajemným, ale veselým a radostným. A pár desítek věřících, kteří tu navštíví nedělní bohoslužbu, svým zpěvem od plic hravě strčí do kapsy mou farnost s pěti sty lidmi (ale o tom třeba jindy). 😊

Místem, které mě duchovně zasáhlo nejvíc, je františkánský klášter v Cimiez. Zmíněná čtvrť dýchá historií a lze v ní najít archeologická naleziště nebo pozůstatky římské arény, ale i luxusní domy, muzea a galerie. Web tamějšího kláštera hlásá "calme, beauté et recueillement" (mír, krása a kontemplace). A to je naprosto přesné. Klid a mír místa, krása klášterní zahrady se spoustou květin, krásným výhledem na celé město a na moře v dálce i vnitřní usebrání, meditace, nalezení klidu, jakkoli to chcete nazvat... 

Závěrem chci říci, že spousta krásných míst je i v okolí, ostatně v Provence nelze šlápnout vedle. Ve chvíli, kdy jsem poprvé viděla a četla Dánskou dívku, jsem si vysnila výlet do Mentonu - městečka na samé hranici s Itálií, položeného ve svahu nad mořem s italskými domky a jak jinak než azurovým mořem (ale pozor! dokonce i písečnou pláží!). Nice je ve své komplexnosti velkolepé, Menton je jeho opakem, je komorní, neobjevený (možná i trochu nedoceněný), hraje všemi barvami a vůněmi (hlavně citrusů, jejichž pěstováním je vyhlášený). Oslnivý je výhled z tamního hřbitova, který je nejvýše položeným místem města. A koupání v moři s výhledem na město je naprosto nepopsatelné. Zvlášť když si třeba uděláte výlet na paddleboardu na otevřené moře.

A taky je v okolí nějaká ta levandule. Protože co by byla Provence bez levandule, že? Důležité je vychytat správné období, v největším rozkvětu je totiž v červnu. V půlce července to dalo dost zabrat, ale i tak se mi poštěstilo se proběhnout bzučící nádherně vonící nekonečnou fialovostí. 😊

Tak tím bych zakončila svůj chvalozpěv na Francii. Kdo mě zná, ví, že Provence je moje nejmilovanější dovolenková destinace a kdybych si mohla vybrat, kde strávím v poklidu stáří, odjela bych tam. Nu, budu muset už začít šetřit... :D