Introvertem v open spacu

Marťa

Dnes zdravím všechny introverty! Tentokrát si povíme něco o strastech, které na nás nespolečenské osoby čekají v pracovním prostředí - třeba o stále rozšiřujícím se hororu jménem open space! Takže se v klidu doma zachumlejte do deky, užívejte klidu a samoty a pojďte se začíst.

Pokud jste tenhle kouzelný pojem ještě neslyšeli, představte si to nejhorší peklo. Po nástupu do práce se těšíte, že dostanete nějakou malou kancelář a doufáte, že v ní s vámi bude co nejméně lidí, případně, že alespoň ti přítomní budou snesitelní. Pak ale přijdete na pracoviště a co nevidíte?! V podstatě celá budova je JEDNA velká kancelář s několika patry po obvodu.

A pokud je open space peklem, tak jeho devátým okruhem je zcela jistě jeho mediální poddruh zvaný newsroom (Dante se to v Komedii bál napsat, tak vám to říkám já :D). Žádné oddělené místnosti, stěny, kóje - ne, ne! Prostě jen spojené stoly, nikdy neutuchající ruch, telefonáty a osobní konverzace kolegů (do zvukotěsných telebudek se nikdo neobtěžuje), nonstop běžící zprávy na velkých obrazovkách. Občas výkřiky od editorů novin, jako "Já vám dám trpný rod v titulku! Korektornu na vás!" (zachyceno včera) a do toho stále neutuchající chaos nových a nových zpráv, které musíte co nejrychleji zpracovat a vyslat do světa. Udělat rozhovor, zpracovat téma, aktualizovat on-line reportáž. A tak dále. Taky jste se z té představy orosili? Vítejte v mém světě! Kdyby Komenský psal dnes nový Labyrint, rozhodně bych mu doporučila  zasadit ho do newsroomu, protože tady najdete všechny hrůzy světa v kostce. :D

Pravda, ve zpravodajství je sdílení informací mezi redakcemi naprosto zásadní. Nemusela bych tedy úplně mít i nucené sdílení obřích bílých světel s nedalekým studiem nejmenované internetové televize, jejíž název začíná na D a končí V (a mezitím je taky ještě T) :D, která během natáčení šajní o sto šest a máte pocit, že vám každou chvíli vypálí sítnice (naštěstí už jsem přesídlila a teď je mám za zády, ha!). A při videorozhovorech je taky občas nutné pěkně nahlas pustit znělku, že jo - koho by nepobavilo, když z toho div nespadnete ze židle. 😊 Dalším obrokancelářovým nešvarem (aspoň pro mě) je ďábelské dílo jménem klimatizace. Její tajní vládci v bájných místnostech někde nahoře, které prý mají i dveře(!), ani v nejmenším nerespektují, že by měla mít maximálně o 5 stupňů méně než venkovní teplota, a v létě tak v podstatě není možné přežít bez alespoň jednoho svetru. To se vám prostě doma nestane. Když chcete, prostě otočíte kohoutkem a topíte o sto šest! Kromě toho je to očistec i pro zpěváky a alergiky (třikrát hurá!). Studený vzduch a neustále vířící prach a roztoči. Parádička. Level alergie - nekonečno.

Jsouc introvertkou (a doufám, že tady teda oceníte ten přechodník!), musela jsem najít způsob, jak ve všem tom celodenním ruchu přežít. Klíčem je najít svůj vnitřní ovladač k superschopnosti jménem "vypnout okolí". Prostě jen číst a nevnímat. A hlavě tedy psát a nevnímat. To mi trvalo nejdéle. Zjistit, jak psát článek, když je kolem vás nikdy neutuchající ruch. Často jsem se cítila stísněně, nesoustředěně, roztěkaně a nekomfortně, čas tikal a já už počtvrté měnila titulek, ale pořád se mi nelíbil. Konkurence už to vydávala a já se pořád nerozhodla, kterou ilustrační fotku vybrat. Naštěstí jsem objevila také kouzelný předmět jménem sluchátka - nezbytnost na poslech tiskových konferencí, ale hlavně pro odstínění hluku. Akorát pak na vás párkrát za den šéf musí přes stůl volat, mávat (sedí naproti), případně po vás něco hodit nebo poprosit kolegu vedle, ať do vás strčí, když něco potřebuje. :D

Je tu ale i pár pozitiv. Kupříkladu backstage. Odpočinková zóna, kde byste nejradši strávili celou pracovní dobu, protože tam sídlí náš Nespressozázrak, houpací síť a taky spousty gaučíků a křesílek. Suchý šampon a lak na vlasy na toaletách, který umí zachránit všechno, co jste ráno nestihli. Ale tím zdaleka největším pozitivem on-line média je jedna nenahraditelná skutečnost, kterou ocení každý introvert. To kouzelné slůvko, chutnající jako kousek té nejlepší čokolády. Home office. 😊

Na chvilku teď odbočme - pochopitelně, že nikdo z nás není stoprocentní extrovert ani introvert a máme různé polohy. Mně třeba vůbec nerozhodí oslava s přáteli, těším se na ni a dokážu si ji užít. Nevadí mi mluvit ani vystupovat před lidmi, naopak. Ale jak přijde na setkání a konverzaci s kolegy, jsem bezradná. Mojí noční můrou jsou vánoční (a jiné) firemní večírky s desítkami lidí, které ani neznám jménem, ale i pivo s několika nejbližšími spolupracovníky či redakční teambuildingy. Vnitřně mám takové nastavení, že pracovní a přátelské vztahy nerada kombinuji a je mi to nepříjemné. Ráda (občas) prohodím s kolegy pár slov při práci, ale nemusím s nimi trávit volný čas u piva (no, dobře, to stejně nepiju - ale v době, kdy nebylo tolik ciderů a lepší víno abyste v baru pohledali, jsem ho pila i za cenu toho, že mi přišlo fakt odporné - zkrátka proto, že to dělali všichni a mě bylo hloupé se vymykat a být za "dámičku".) Tenhle oslí můstek tu není náhodou. Stejně, jako jsem před lety cítila tlak si dát pivo a zapadnout, cítím někdy tlak na to, zúčastnit se firemní grilovačky. Jasně, nikdo mě nenutí. Ale tak nějak se to očekává.

Kdysi mi velmi otevřela oči kniha Ticho - vnitřní síla introvertů, kterou tímto všem spřízněným duším doporučuji (a děkuji kamarádovi, který mi ji tehdy půjčil!). Díky ní jsem pochopila, že dnešní svět je stavěn pro extroverty. Všichni chtějí mít na pracovišti otevřené vztahy plné tykání, sdíleného soukromí i za cenu tlaku na výkon a soustředění v nepříznivých podmínkách. Děti by neměly sedět v koutku a hrát si samy, ale vesele pobíhat s ostatními. Vy byste neměli trávit tolik času doma, ale vyrazit mezi lidi! Cítíte taky ten společenský tlak na to, že byste měli být vidět? Že byste měli něco dokázat a nejlépe za pár let na pódiu přebírat nějakou cenu? Já ano. A pořád vnitřně bojuji s tím, že to neočekává jen okolí, ale i já sama. Být důležitá, úspěšná, třeba i slavná. Jenže čím víc se ničím a honím se za vzděláním a prací, tím víc poznávám, že mi sice dělá radost zveřejnit článek, který má skvělé ohlasy, nebo konečně zazpívat árii, která mi dlouho dělala problém. Ale nejšťastnější jsem stejně doma s mon chérim v objetí. A prostě nechci trávit svůj volný čas, kterého mám jako šafránu, někde, kde být nechci.

Zrovna dnes jsem měla být na redakčním teambuildingu. Snažila jsem se hecnout a jednou to zvládnout, ale nakonec mi vyšší moc seslala diamantovou svatbu prarodičů. A to jsem se opravdu snažila se tentokrát přemoci a jet se socializovat. Ale stejně se mi tak nějak ulevilo, že to nejsem já a moje povaha, kdo může za mou absenci. Občas je fajn překonat své mantinely a zažít něco nového. Ale jindy je lepší dát na svou intuici a prostě strávit čas se svými milovanými.

Na závěr musím dodat ještě jednu věc. Nechci, aby to vypadalo, že se lituji, jak v práci neskutečně trpím a vlastně tam být nechci. Existuje totiž jeden důvod, proč nepohodlí překonat a třeba se naučit přežít v newsroomu, i když nejste typ, kterému by takové prostředí svědčilo. A tím není nic menšího, než když děláte práci, která pro vás má hluboký smysl a dává vám pocit poslání a společenské užitečnosti. Jako já ve svém milované médiu (které tu záměrně nejmenuji, ale mnozí víte). A jsem za to neskutečně vděčná, protože jsem si vědoma toho, že většina lidí je v práci spíš z nutnosti a žádnou zvláštní radost jim nedělá. Dlouho jsem si dělala legraci z toho, že jsem tu z lásky (hlavně vzhledem k výplatě), ale vlastně to dokonale vystihuje všechno. Jasně, že jsem tu z lásky. Z lásky k novinařině a zpravodajství, z lásky k médiu, kterému jsem loajální a které vnitřně považuji za svůj lovebrand. Najděte si taky tu svoji. Někdy k tomu vede dlouhá cesta, ale ten pocit, že souzníte, je k nezaplacení! 

Hodně lásky všem! A sílu introvertům do všech open spaců! <3